Cesta srdce – kp.1

• Kapitola 1 – Hledání cesty

Tu slyšel jsem o hoře kde lid prastarý uctíval síly přírody ve své panenské kráse, kde živoucí pověsti se šíří po celé zemi, jak rytíři spí a čekajíc na probuzení. Pocítil jsem touhu spatřit je ve své zbroji, promluvit s nimi a věcech mezi nebem a zemí. Vydal jsem se na cestu a v srdci zář jsem udržoval pro směr cesty pravé vedoucí k poznání. Procházel jsem lesy, lukami, brodil se řekami i mokřady. Stále napjat smysly hledajíc znamení vedoucí k posvátné hoře. Jdouc dnem i nocí, v půstu světských věcí, v žáru slunce i svitu hvězd. Srdce stále plálo touhou objevit znamení, skryté v iluzi tohoto světa.

Už delší čas na cestách, tělo a mysl oslabena ale v srdci zář. Nemohl jsem dál, usednu k velkému dubu pro chvilku odpočinku, zavřu oči. Ač slunce pálilo a bylo bílého dne, usnul jsem spánkem hlubokým. Zdál se mi sen že stojím na lesní mýtině za svitu měsíce, nadšeně pozoruji jak rosa se třpytí kolem, jak vítr promlouvá s vím dotykem. V té chvíli paprsek měsíce svou prozřetelností ozářil místo na mýtině. Udiveně, pln zrušení jsem pozoroval tu nádheru. Na místě kde se paprsky dotkly země, vytvářeli nejprve světlí opar jiskřivé energie, po sléze nabývala tvarů a jasných obrysů. Z nenadání zde stojí bytost luny, jiskřivá a plna porozumění. Pohlédne na mne a promluví, jaké je tvé přání, čeho si žádáš. Posvátnost chvíle mi brání odpovědět, ale přeci se osmělím a pravím. O paní luny, já jediné si přeji najít posvátnou horu kde dlí rytíři nad slávou Boží. Jako ozvěnou přišla odpověď, ty hledáš rytíře cti a proč se ti zachtělo je vidět. Už jsem nečekal a hned pravím. Toužím k nim vejít do služby, poznat tajemství života a smrti, uvidět věčný oheň lásky a ochrany. Paní luny pohlédla do mích očí a beze slov se usmála, její zář zesílila do stříbrně bílého světla. A zaznělo, máš-li čisté srdce zkoušené pozemským životem, velice ráda ti pomohu. Slova dozněla a svit se vytratil na místě kde stála ležel meč, stejných kvalit luny. Zpovzdálí ještě dozníval její hlas, pravící toto “ Posvátnou horu najdou ti, co jí nehledají“. Stál jsem omámen tou nádherou, přemýšlím o slovech. Zdráhavě zvedám meč a pevně ho přidržím ve svých rukou, je pokryt symboly a prapodivnými výjevy. Na znamení díků ho zvedám k luně… 

Probouzím se druhého dne k ránu, ještě pln prožitků hledám meč kolem pasu ale nikde není. Přemítám tedy o poselství které se mi poštěstilo prožít. Pojedl jsem lesní plody a vydal se na cestu, zas šel dnem i nocí než mě přemohla dřímota, lehl jsem a usnul. Tu znovu mám sen, kde stojím na jiném místě v lese, je teplý bílý den, slunce je na vrcholu nebe. Jeho záře je jiná než znám, s pokorou se ukláním, abych pozdravil tu nádheru. Stejně jak předtím se na mé pozdravení slunce ozvalo se, vyslalo paprsek světla a přede mnou se objevila zářivá bytost třech sluncí. Tu už vím jak se patří a s pozdravem vyprávím o své cestě za poznáním. Zaznělo stejné proč?

Na to jistě odpovím službou přeci. Bytost jako předtím řekla“ Světské oči tuto horu neuvidí“ Jako předtím po těchto slovech zmizela a na místě kde stála zůstal meč jiné barvy i symbolů. Znovu jsem ho z díkem přijmul a probuzen do nového dne. Užasle přemýšlím o poselství lůně Matky.

Vyvstala mi otázka kam má jít a jak se mám dívat abych posvátnou horu našel. Chuť putovat se vytratila, teď se pohroužím do slov které mi zněly v hlavě. Jejich porozuměním je klíčem otevírající poklady vědění. Už několikátý den sedíc na stejném místě post pozemských činností, jsem byl vyrušen z rozjímání. Tu poutník stojí přede mnou, moudrost stáří ve tváři v očích však mlád. Buď pozdraven, oslovil mne. Též buď pozdraven, kam vážíte svou cestu? Optal jsem se, já necestuji. Zněla odpověď. Zaraženě pozoruji poutníka a  znovu se snažím o konverzaci, to je dneska krásný den. Na to poutník praví, krása je jen odrazem Božské slávy. Úžasné neznámý člověk, který se mnou promlouvá jak z bratrem. Na více slov jsem se nezmohl, tiše naslouchám jeho přítomnosti. Posadí se vedle mne a pohlíží do dálav. Po čase jsem měl velké nutkání povědět poutníku o svých snech, na mojí prosbu přikývl a tak jsem mu převyprávěl oba sny. Když jsem ukončil své vyprávění, poutník se na mne otočil a řekl. Budiž, co se má stát stane se. Popřál mi úspěšnou cestu a zmizel v lese, pomyslel jsem si jak zvláštní to setkání bylo. Nebyl to snad sen, možná že opravdu spím a teď se třeba probudím. Ale nic se nedělo, zůstal jsem sedět hodiny přemítaje o slovech které se mi neustále honily hlavou. Cestuje necestuje, krása je odraz Boží slávy, co se má stát se stane. To budou rady, vykřikl jsem, jak najít posvátnou horu. Mé nadšení zesílilo natolik, že jsem s radostí vykročil na další cestu. Už my bylo jedno kam jdu, už jsem cestu nehledal, ale čekal jsem až si mě cesta najde sama.

Putoval jsem přes hory i doly, přesvědčen o správnosti svého rozhodnutí, nechal se vést s vím srdce. Po určité době dojdu na podobný palouček jako v prvním snu o luně. Až na jednu maličkost, na kamenný stůl uprostřed, pod kterým pramenila průzračná voda. Tiše jsem pozoroval tuto mohylu, neodvážil jsem se ani pohnout. Jak zvláštní, stejný palouk a nejspíše to je posvátné místo. Usednu tedy na okraji a posečkám noci. Za hluboké tmy měsíc stále osvětloval stolec i studánku. Náhle spatřiv zástup lidí oděn do stříbřitých plášťů, zdobených symboly a drahými kameny. Každý v ruce přinášel pohár, jen první v zástupu držel pečlivě zabalenou podlouhlou věc. Každý s příchozích mlčky vyhledal své místo a ten první položil onu věc na stolec. V té chvíli začali všichni sborově zpívat překrásné kánony, jejich tón mě uváděl do transu. Náhle nastalo ticho, všichni okolo poklekli a ten první rozbalil neznámý předmět. Při mém úžasu spatřiv stejný meč jako ve snu, ihned mi zazněli slova oné bytosti “Posvátnou horu najdou ti, co jí nehledají“. Napjat jsem pozoroval co se bude dít dále. Ten první zvedl meč nad hlavu a řekl několik vět cizí řečí, pak ho položil na stolec a s poctou si klekl opodál. Opětovně zazněly písně, tentokrát byly mnohem jemnější povahy, skoro člověka nadnášely. V průběhu si postupně všichni naplnili své poháry. U samého vytržení jsem si ani nevšiml měsíčního paprsku, dopadal přímo na stolec a osvětloval čepel meče. Zpěvy skončily a na počest vypili poháry. Tito tajemní  návštěvníci stále mlčky, jakoby naslouchali měsíčnímu svitu. Trpělivě jsem také naslouchal, ale nic slyšeti. Nakonec se zase všichni odebrali stejnou cestou. Přepadlo mě hodně otázek, co teď mám dělat. Potají je následovat, nebo je oslovit. Co teď…

Ještě nerozhodnutý, jsem vyběhl směrem odkud přišli, ale nikde po nich ani památky. Hledal jsem je celou noc, jakoby zmizeli. Nic naplat asi to tak mělo být, usmál jsem se a vyčerpán usnul. Toho rána jsem ještě jednou navštívil palouček, abych se rozloučil. Při pohledu na pramenitou vodu dostati žízně. Proto s pokorou v srdci přistupuji k stolici, poklekám a piji tento lahodný elixír. Naplňuje mě mír, cítím uspokojení mé mysli, rušivé myšlenky ustupují vítězí vnitřní mír. Zdíkem se vydávám na další cestu, zkouším si uspořádat své prožitky a vyvodit z nich nějaké porozumění. Ke svému překvapení, jsem v hlavě slyšel odpovědi , jakoby by mi někdo odpovídal, nápadně mi připomínaly poutníka, kterého jsme potkal tenkrát večer. Zahloubán, půjdu kam mě nohy nesou. Po třech dnech se strhne bouře, vítr duje až se stromy prohýbají, k tomu déšť mě řeže do tváře. Ve zmatku hledám úkryt, přichází tma a vše kolem osvětluje bouřlivé hromobití. Z posledních sil nacházím úkryt pod skalou, kde běsnění živlů snad přečkám. Unaven a promočen jsem usnul hlubokým spánkem. Ráno bylo veselejší, děkoval jsem za přežití i hlad jsem zahnal okolními plody. Protože jsem celou noc bloudil a nevěděl jsem kam jsem došel, vyšel jsem tedy na skálu se porozhlédnout. Hned při prvním pohledu mě upoutal palouček. Doběhl jsem k němu a ve stejném úžasu v něm zpozoruji stejnou podobu jako ve druhém snu. Uprostřed stál kamenný kruh, kde na jeho okrajích bylo několik mís. Uprostřed stejný stolec jako předtím. Přepadlo mě tušení že se tady zase setkám z neznámými kteří zde blahořečí sluneční svit. Abych nepromeškal příchozí jsme z spadaného dřeva postavil provizorní přístřešek, kdyby náhodou přišla bouře znovu potřebuji být připraven. Uběhlo několik dní ale po návštěvnících ani vidu ani slechu. Začal jsem upadat v trudomyslnost a nechuť zde setkávat. V hlavě mě ale uklidňoval hlas, ať posečkám a trpělivosti se naučím. Tak jsem zde strávil několik týdnů i několik bouří. Když tu den setkání přišel a já nebyl stále rozhodnut co udělám pro tentokrát. Tak jsem potichu sledoval příchozí, byli oblečeni do zlatých plášťů, také nesli poháry a ten první zase pečlivě zabalen předmět. To je ten meč, už jsem chtěl vykřiknout. Vnitřní hlas mě zarazil, jen pozoruj tak se nejvíc naučíš. Z důvěrou pokorně nahlížím na posvátnou slavnost. Ta se odehrávala za plného světla poledního slunce. Příchozí se rozmístili kolem kamenného kruhu a začali zpívat podobné kánony. Po písních naplnili mísy vonným olejem, který přinesli sebou v pohárech. První  z nich je zapálil velice zvláštním způsobem. Nad každou mísou na chvíli podržel krystal ve tvaru čočky, k mému úžasu v ní splanul oheň. Jakoby sluneční paprsky oživily oheň v míse. Když hořelo několik ohňů v kruhu,  přišlo na rozbalení meče, následovala stejná promluva v cizí řeči s uložením na stolec. V Okamžiku slunce vyslalo paprsek světla přímo na posvátný meč, jako by se přitahovali. Stejné přitahuje stejné… “ Světské oči tuto horu neuvidí“

Tak jak přišli tak také odešli, tentokrát opouštím snahu je následovat. S pokorou si oheň přináším do svého příbytku, hluboce mu děkuji za teplo a světlo které mi přináší. Ten večer pohlížím do plamenů, otevřen jeho poselstvím. S čista jasna vidím obrysy postavy stojící opodál, ve světle ohně ji nevidím do tváře. Proto zvolám jsi dobrý člověk přistup k ohni se ohřát. Postava mlčky přistoupila a sundala kápy. Ano jeto ten poutník, kterého jsem potkal již dříve. Usměje se a praví, „Host do domu, bůh do domu“. Přepadla mě dobrá nálada, chtěl jsem mu všechno povědět, ale on mě předběhl a řekl“ co se má stát se stane. S úsměvem jsem přikyvoval, mé srdce mi jásalo štěstím. Chvíli jsme jen tak seděly a hleděly do ohně. Nakonec poutník řekl, měli bychom jít spát ráno nás čeká dlouhá cesta. Otočil se a ulehl na zem. Nedočkavostí jsem nemohl usnout, přemítal jsem jaká dobrodružství mě ještě čekají.