- Kapitola 2 – Učení
Vstáváme za rozbřesku, raníčko se do krajiny rozlilo v malebné barvě růžově oranžové s modrým pozadím. Mlha se přelévala jako řeka zamrznutá v čase , až teplé paprsky protrhaly její závoj. Jakoby ustupovala před králem, mlžná řeka se dala do pohybu, kroutila se a stáčela nazpět do hloubky lesů.
Přirozeně udělám malou úklonu slunci, neboť po minulých příhodách , cítím jeho čarovnou sílu stále přítomnou. Poutník vstal už dříve, protože byla opodál připravena snídaně s příjemně rozdmýchaný ohně. Natáhnu ruce abych se ohřál a uždibuji snídani jako host u nebeského stolu, přemítám o tom jak je všechno jiné. Tento svět někdo vyměnil, je jiný, takový nový stále neobjevený. Nedokážu uchopit co doopravdy vidím, jak to říkal poutník, ano ”krása je jen odraz boží slávy”. Teď těm slovům konečně rozumím. Zahloubán nevšímaje si poutníka, rázným tónem řekl, víš dnes byl významný východ slunce. Jak to myslíš. Nu, včera byla přeci slavnost slunce a proto dnes vyšlo tímto směrem, ukázal nataženou rukou k statné borovici. Tam míříme, chtěl si přeci do učení, nebo už nechceš. Tázavě se na mě podíval, v jeho tónu hlasu zněla naléhavost. Ano, dozajista službu já si vybral. No však uvidíme, jak pochodíš. Přátelsky mě poplácal po zádech, pojďme svět čeká. Cesta ubíhala, neboť poutník byl i velký vypravěč, znal všelijaké příběhy. Rychle jsem si na jeho přítomnost zvykl, připomínal mi nějakého starého známého. Zvláštní vždyť já neznám ani jeho jméno, nebudu ho přerušovat, ale až bude pravá chvíle hned zeptám.
Poutní se podívá na nebe a zavelí, měli bychom přidat, do setmění musíme být v údolí Králů. A jako voják vykročil do ostré chůze i jeho světácké vyprávění utichlo. Změna nálady mě zarazila, snažil jsem se držet krok a nevyzvídat. Ale to co řekl mi nedalo pokoje, Údolí Králů, to je zajímavý název, proč se tak jmenuje. Hm, velmi prastarý příběh, ale teď na to není čas, až později. Náhle se poutník zastavil a jeho oči mířily, jako šíp, na jedno konkrétní místo. Sehnul se a dal mi pokyn, ať se také skrčím. Potichu a napjatý se snažím zahlédnout to, co tam vidí. Už mě z toho slzely oči jak stále zaostřuji, ale nic nevidím. Poutník se otočí a povídá, zůstaň tady, za žádných okolností nechoď za mnou, pak ti to vysvětlím, neznatelně přikývnu. V mžiku zmizel v houští. Podivín jeden, řeknu si, no trochu odpočinku neuškodí. Usadím se do mechu, přívětivá náruč přírody mě uspala na to ta ta. Uběhl nějaký ten čas, když tu mě ze spánku vytrhla straka, skřehotajíc pochmurný nápěvek. Spěšně kouknu kolem, ale poutník nikde, jak dlouho jsem spal. Slunce už není na obzoru, stromy nevrhají stíny, jakoby se rozpíjely v šero. Začínám mýt nutkání, porušit slib. Co když se mu něco stalo a já ho mohu zachránit. Ještě chvíli nerozhodně přešlapuji, ale nakonec potichu vyrážím stejným směrem kam zmizel poutník. Prodírám se houštím, trnitými keři srostlé pevně do sebe. Nakonec nejspíše ztrácím směr, tedy i možnost návratu. Nic naplat, musím pokračovat dál, třeba někoho potkám. Bylo už pozdě k večeru a poslední paprsky světla se proháněly po obloze. Bude brzy tma, já se tady stále točím v kruhu, že jsem nezůstal. Zahlédnu už jen tmavý obrys statného stromu, něco mě k němu táhlo, s úlevou nacházím uvnitř stromu vykotlaný velký prostor. Už jen po hmatu kontroluji jestli se tam vejdu. Ano je to opravdové lože v náruči lesa, pocit bezpečí a únava udělala své, usnul jsem tvrdým spánkem. Zdá se mi sen o velkém království. Kde vládl starý a moudrý král. Měl tři syny, každý měl cnosti královské, ale přeci se odlišovali. Jeden rád vládl, druhý rád objevoval a třetí rád tvořil. Starý král měl své tři syny rád, ale trápila ho budoucnost své říše. Bratři měli totiž tak odlišné názory a neustále se přeli. Starý král tedy vymyslel lest, jak své syny udobřit. Před svým skonem, si nechal své syny zavolat, a povídá. Jelikož se nemohu rozhodnout, komu předám své království. Ať tedy ukáží vaše činy, legendu o posvátném Grálu určitě znáte. Ten kdo k němu najde cestu, a na prahu brány uvidí posvátná slova, kdo ty je přinese a bude tak zvěstovat jejich pravdu, právem mu náleží má koruna. Jak řekl tak se stalo, po pohřbu se sešli synové a popřáli si hodně štěstí k hledání.
V té chvíli mě ze spánku vyrušil velice hřejivý pocit na těle, pomalu otevírám oči, ale nejde to, vidím okolo jen zlaté světlo, je tak jasné, že mi brání otevřít oči. Jen mžourám a hledám nějaký obrys. Slyším známý hlas, poznávám poutníka, jak z dálky volá. Uf, to jsem se tě nahledal, přiběhl ke mně a světlo kolem náhle zmizelo. Vejral jsem do tmy jako krtek, odkud světlo vycházelo. Nikde nic, zmateně vyjeknu, co to bylo. A co jako myslíš, no přeci to světlo. Jaké světlo nic tu není, určitě ještě spíš. Poutník zalezl ke mně do stromu, zavrtal se do listí a vyštěkl, musíme spát brzy bude ráno. Ještě chvíli přemýšlím nad podivným snem, hlavně to světlo, poutník nic neviděl, pak to musel být sen.
Brzy ráno mě poutník probudil. Měli bychom vyrazit, ať jsme do oběda v suchu. Ještě trochu poprchával jemný déšť, mlha rozprostřela závoj po celém kraji. Vyhrabu se ze stromu, protáhnu se a najednou vidím před sebou strom ve, kterém jsme spaly. Byl to opravdu obrovský a starý strom, mohl pamatovat i staré příběhy rytířů. Poutník se najednou pousmál a hrdě pronesl, stromy jsou živé bytosti, které cítí, vnímají a pamatují si. Žijí v lůně matky Země a čtou hvězdnou moudrost. Jeho slova mě zahřála u srdce, potřeba se ptát na včerejší sen úplně zmizela. Děkuji za moudrá slova a ještě jednou se omlouvám za porušení slibu. Chápu, že to se mnou máte těžké, už vím proč jsem tam měl zůstat. Poutník se mi zahleděl do očí, viditelně ti prozpívá, když pravidla porušuješ, ale moc to nepřeháněj, někdy jde o život.
Vyrážíme dál a já se loučím s místem kde jsem měl možnost nahlédnout do knihovny této kouzelné země.
Cestování je o mnoho lepší, když má člověk průvodce. Jejda já zapomněl na jeho jméno. Trochu váhavě povídám, mohu se zeptat na něco osobního. Nevím… odvětil, jaké je vaše ctěné jméno. Poutník se začal smát, hm, říkej mi jak chceš, já si na to nepotrpím. Pro mě nejsou důležitá jména, ale činy. Každým spravedlivým činem píšeme své pravé jméno v chrámu poznání, tam si ho přečti a začal se ještě hlasitěji smát. Dokonce se zastavil a chytal se za břicho, vydával u toho prapodivné zvuky. Až popadl dech a znovu se ho ptám, to mám také své pravé jméno někde napsané. Poutník propukl další výbuchem smíchu. S vámi je tedy řeč, vždyť se jenom smějete. Poutník zvážněl, však se dočkáš, nespěchej, radši se usměj zkrátí to cestu…