Kapitola 3 – Údolí králů
Držím krok a dobrou náladu, cesta ubíhala jak potůček mezi kameny. V počátku úzká cestička se pomalu vlévala do širších. Pořádná cesta povídám si, tudy by se prohnalo i stádo koní. Okraje lemovaly zdatné smrky a vzdouvající se skály, jakoby nás pomalu začaly svírat. Stěny se přibližovaly, byly vysoké a strmé,celé z bílého kamene. Úplně nás obestoupily, před námi se objevila brána. Poutník se zastavil a s úsměvem povídá. Vítej na území prastarých králů, přistoupil k pravému pilíři a zatáhl za kovovou páčku. Nahoře v okně se objevila stráž, vítejte poutníci, co přinášíte z dalekých zemí. Poutník opětoval pozdrav a silně pravil za nezištným obchodem a znalosti o léčivých esencích neseme pro zdejší lid. Buďte vítáni, už se na vás lidé o poptávali, zda už nejste v podhradí. Brána zahřměla a otevřela své tajemství, před námi se rozprostřel pohled na království v celé své kráse. Mohutné hory vytvářely hradby okolo hradu, směrem k jihu se údolí rozšiřovalo a po obou stranách, jako náruč lemovaly vysoké skály. V celé deltě a v podhradí se rozlévala v mohutná živoucí řeka. Viděl jsem úrodný kraj, pln lužních lesů i horských oblastí. Úrodné pole zvláštních tvarů, lemovaly tok jiskřící řeky. Osvícen panoramatem, zapomenu na průvodce, rozhlížím se kolem, kde zase je. Určitě nějaká zkouška, dobrá teď nebudu panikařit. Chvíli počkám, pak uvidím. stejně je to podivín a nikdy nevím, co zrovna u dělá, je tak nepředvídatelný až to děsí. Pohlédnu kolem sebe a zpozoruji hned několik stráží, jak pochodují směrem k bráně. Když procházejí kolem, uvidím na jejich brnění erb, ve tvaru stromu. Jako na povel se brána otevře a vzápětí mužstvo zmizí v její velikosti. Ještě chvilku se odhodlávám vyrazit, brr, no tak jdeme. Podle toho jak znám poutníka, si mě stejně najde. Od brány vedly dvě cesty, jedna široká rovná nejspíše pro povoz z koňmi a druhá klikatá mizející v roklině pode mnou. V hlavě se mi vyklubal skvělí nápad jít tou malou strmou cestou, byla někdy až tak strmá, že bylo nutné se přidržovat provazu, který zde určitě nebyl jen tak náhodou. Zanedlouho se cestička stočila více k lesu kde končila na hlavní široké cestě. Lehkým krokem vycházím dál, přemítající o senu z minulé noci, pomalu přicházím ke kamennému mostu. Řeka zde protíná krajinu, přeskakuje kameny, omílá břehy. Žízeň mě žene k ní, pyji plnými doušky, hladím ji rukama a v duchu šeptám, jak si ji vážím. Zaslechnu vysoký cinkavý zvuk, sedím a napjatě naslouchám. Ve vodě zahlédnu obrysy postav, plující v proudu řeky, vždy se na chvíli objeví a zase zmizí. Zaostřuji svůj zrak, ale čím víc se o to snažím, vše se rozplyne. Nechávám tedy vplout své vědomí do toku řeky, vidím zářivé bytosti, jak v tanci vytvářejí překrásné tvary, každý přestavoval určitý zvuk. Jakoby se posléze cinkání přelévalo do stálých tónů, vždy v zajímavé souhře barvy, tvaru a zvuku. Nadšeně pozoruji celou posvátnou souhru. Slzy mi tekly po tváři a rozpouštěly obraz vodního světa. Sedím na břehu, stále uchvácen prožitkem. Někdo volá, co tam děláte pane, jste v pořádku, ne potřebujete pomoc. Nějak nedokážu odpovědět na zavolání. Otáčím se směrem, odkud přichází hlas. Vidím urostlého farmáře, dobrý ve spolek. Dobrý, zamumlám, odpočívám tu po dlouhé cestě, u řeky je nejlépe.
To dá recht, přitakal farmář, sedl si vedle mne. Odkud přicházíš cestovateli, chvíli přemýšlím jak nejlépe odpovědět a nakonec jsem byl sám z odpovědi překvapen. Vlastně ani nevím, jsme na cestě už dlouho a domov mám tam kde právě jsem. Šibalská odpověď, dobrá já za chvíli vyrážím domu k rodině a jestli chceš můžeš jít se mnou, poutníci jsou u nás vždy vítáni. Povyprávíš nám o té tvé dlouhé cestě, usmál se. jeho vlídný hlas mě úplně přesvědčil, pozvání jsem tedy nemohl odmítnout.
Pokračovaly jsme podél řeky, krajina pozvolna měnila tvář, odhalující bujarou zeleně nepřeberných druhů. To jsou pro mne zcela neznámé rostliny, prohodím aby řeč nestála. Farmář se chytl mého zájmu a celou dobu mi vyprávěl o všech stromech a rostlinách. Nadšeně popisoval i jejich léčivé vlastnosti, opravdu úchvatné. Po příjemně strávené hodině přicházíme na malé rozcestí. Už Je to jen kousek, tam zatím malým kopcem, mám farmu. Míjíme louky a les se nám vzdaluje. Pojď na kopečku je krásný rozhled a farmář mi ukazuje barevná políčka, to je můj ráj na Zemi, šibalsky se pousmál. Pojďme bude čas večeře, svižným krokem zamířil k domovu. Uvědomil jsem si, jakou čistou lásku k Zemi drží v srdci. Přicházíme k malému prostranství, tedy spíše dvorku. Před domem radostně zvolal a ze dveří vybíhají děti. Vesele poskakují kolem něho, podívejte máme hosta z daleka, určitě u nás přespí, také ho přivítejte. Jejich vítání člověka zpruží, je plné upřímnosti, farmář se smál. Ve dveřích se objevila paní domu. Také mě přivítala a zavolala děti k večeři. Znovu se na dvorku rozhostil klid, farmář se posadil na zápraží, vytáhl z kapsy špetku tabáku. Spokojeností ve tváři pozoroval, jak slunce zachází za štíty hor. Přisednu a cítím zvláštní pocit spokojenosti, který jsem dříve neznal. Vycházel právě z tohoto muže, věděl proč tu je a čím je. Jeho mistrovství je právě v tom co dělá. Ano tomu se říká domov, v myšlenkách obdivuji jeho charakter, když tu přichází jeho žena a zve nás k večeři. Tak pojďme, host do domu, bůh do domu.
Vstupujeme do řemeslně postaveného domu. Vpravo je jídelna, naznačuje. V místnosti byl překrásný kulatá stůl plný zeleniny, ovoce a různých pokrmů. Uprostřed překrásná křišťálová karafa, plna průzračné vody. Přisedněte a jak hrdlo ráčí, všechno je požehnané matkou Zemí. S díky přisedám a pustím se do všelijakých pochutin. Všiml jsem si, jak všichni pijí vodu z jiné karafy, vody uprostřed se nikdo nedotkl. Jen občas se farmářova žena na ni podívala, vždy ve stejnou dobu slyším cinkání jako u řeky. Všichni byli zabráni do jídla a místo bylo prostoupeno díkuvzdáním. Po jídle se všichni rozloučili a šli po svých. Farmář se na mě podívá, pojďme ven, ve dveřích mu po děkuji za úžasnou večeři. Farmářova žena vykouzlila úsměv a s lehkostí pronesla, poděkujte zemi, hvězdám, to jsou naši živitelé. Síla této myšlenky mě zasáhla, uvědomuji si provázanost tohoto světa, jak moudré a prosté. Myšlenka ve mně ještě doznívala, na dvoreku je živo, činorodý ruch mi vrátil pozornost. Po dvoře se ozývají zvířecí přátelé, to je moje rodina, pronesl farmář. Děti zrovna přicházejí s pastvin, s nimi porůznu zvířat, některé od pohledu domácí ale převládala lesní zvěř. Koně, jeleny a laně, ale i vlky, dravé ptáky, sovy, k údivu i dvě šelmy, něco mezi jaguárem a lvem. Zvíře mě okamžitě upoutalo, jeho pohyby jsou úžasně ladné, srst má černou jak noc, ale krátkou. Tělo štíhlé ale větší jak statný lev. Oči pronikavě velké v egyptské modři. Vau, ta šelma, je ochočená? Ano, dříve tu bylo více překrásných zvířat, které žily v přátelství a v harmonii. Některá dokázala s lidmi komunikovat na mentální úrovni. Vzniklo zvláštní pouto, které jako tradici dodržujeme až dodnes. Děti přicházejí blíž, viditelně má každý své oblíbené. To jsou naše zlatíčka, víte každý je zde ze své svobodné vůle. Nikoho zde nedržíme násilím, ani vás milí příteli, jak se vám u nás líbí. Nemám slov, pro mne je to ráj na zemi, farmář se zasmál s plných plic, to sotva panáčku. Povídám, znám vás už tak dlouho a ani jsme se nepředstavili. Však to nespěchá, nejdříve ti musím povědět o našem dávném zvyku, podle legendy pochází z knihovny vědění. Zpozorněl jsem. V našem kraji si neříkáme jmény, pro nás to jsou posvátné formule, které obsahují magickou moc, proto je střežíme. Jen při velké slavnosti, víš když najdeš spřízněného člověka a chceš s ním spolupracovat, nabídneš mu tedy své jméno. Někdy to vyjde někdy ne, tak to na světě chodí. Při velké slavnosti si pak svá jména řekneme, neseme pak pečeť kříže. Pro nás je to čest, když nás někdo vyzve k spolupráci. Před očima se mi objevil obraz erbu na zbroji hradní stráže, kříž v kruhu. Když ale řekneš své jméno, nečestnému člověku, ztrácíš tak svou sílu a můžeš onemocnět, ba i hůře. Když je neříkáme, jsme tak chráněni před zlou mocí.
Znovu se zahledím na farmářovo hospodářství, jeho království je prodchnuto živoucí energií, jakoby se všechno radovalo. Zabrouzdám rukou v kapse a nahmatám šustivý papír, vytáhnu ho a na něm napsáno. „ sejdeme se druhého dne k poledni, v hospodě u Zlomené hůlky“. Bylo mi hned jasné, kdo dal papír do mé kapsy. Poutník, úplně jsem na něj zapomněl, znovu se podívám na papír. Usměji se na farmáře, koukám že mi můj přítel zanechal zprávu. Zítra bude v hospodě u Zlomené hůlky, nevíte náhodou kde je. Ale ano, ve Studniční ulici velice rád vás doprovodím. Stejně půjdu na trh a Zlomená hůlka je stejným směrem. Můžeme vyrazit hned ráno, ať také zažijete živoucí město, na trhu je všelijaká podívaná. No ale je už pozdě, pojďme, ukážu vám spaní. Vešly jsme do domu a na chodbě otevřel první dveře, zde je pokoj pro hosty. V pokoji byla dřevěná postel, stolek a dvě skříně, pohled na měkkou postel ve mně vyvolal nečekané emoce. Venku je pumpa, můžeš se umýt od prachu z cesty. A já už letím spát, ať v našem městě najdete, to co hledáte. Děkuji za všechno, na to jediné jsem se zmohl. Rychle pod vodu a hurá do postele, pro mě byla postel nepředstavitelná výhra dnešního dne. Ani ve snu by mě nenapadlo, jak to dneska doopravdy skončí.